Jak si vyrobit vermikompostér

Všechno začalo novým rokem a touhou se učit praktickým dovednostem a své zkušenosti sdílet dál.

Jak si vyrobit vermikompostér
Jsme srdcaři 14. 08. 2020

Facebook mi jako reklamu nabídl workshop vermikompostéru, tedy důmyslné nádoby na kompost se žížalami, fungujícími jako geniální rozkladači a pomocníci pro tvorbu dokonalého hnojiva. Vzala jsem to jako znamení pustit se do procesu sebezdokonalování. Vyrobit vermikompostér se zdálo jako celkem snadný start. A jak se na workshopu brzy ukázalo, bylo to až příliš snadné, protože výroba spočívala pouze v provrtání tří kyblíků od Primalexu a jejich víček a ve spojení těchto komponentů dohromady pomocí nýtů. A to bylo, abych tak řekla, celkem vše. Za kurz jsem zaplatila necelých 600 korun, tedy za tři kyblíky a dva letáky a za další stovku jsem dostala ještě hrst kalifornských žížal, kterou mi s trochou kompostu dali do jednoho kyblíku na vrstvu navlhčeného, skartovaného papíru.

A pak už jsem se mohla s vlastním ironickým pískotem nad „dobře utracenými” penězi odebrat domů. Stále jsem však nepřestávala být pozitivně naladěná. Ony se mi ty kyblíky budou hodit, přesvědčovala jsem sama sebe, že všechny mé zbytky, které jsou samozřejmě rostlinného původu, budou žížaly zpracovávat a já tak nebudu muset vynášet odpadkový koš. A také, když teď bydlím v bytě s terasou, na které se chystám v létě pěstovat bylinky a zeleninu (jak jinak), přírodní kompost a hnojivo jako vedlejší produkt recyklace se mi budou velice hodit. Málem jsem si mnula ruce nad takto praktickým nápadem, který mám tentokrát domyšlený do posledních detailů…


NEFUNGUJE TO
Bohužel se brzy ukázalo, že mít vermikompostér není žádná legrace. Přestože na začátku workshopu jsme absolvovali půlhodinu zasvěcování do procesu jeho fungování, věci si asi musíte zažít na vlastní kůži. Starat se o žížaly přece nemůže být těžší, než mít králíka nebo andulku, říkáte si. Jenže králík vám za rostlinné zbytky utrhá ruce, kdežto žížalám jsem musela zbytky třídit a pečlivě krájet na drobné kousky. Aby se jim to dobře zpracovalo přece. Své malé množství žížal jsem totiž měla za úkol nepřekrmovat. Jinak by hrozilo, že žížaly nestačí zbytky vstřebat a odpad pak začne plesnivět a smrdět. Navíc plíseň je žížalím nepřítelem a kvůli ní by se mohly v kompostu začít dusit. To jsem vyčetla na internetu.

BOJ S PLÍSNÍ A KRMENÍM

Po prvním týdnu, kdy už mě existence žížal v bytě tolik neděsila, jsem se konečně odvážila do kyblíku nahlédnout a na povrchu jsem našla... rašící plíseň. Sakra, jak je to možné, pomyslela jsem si. Asi jsem papírový základ, který jsem dávala pod žížaly ještě na workshopu, navlhčila víc, než bylo nutné. Kousky kompostu, potáhnuté bílým chmýřím, jsem se tedy podle rad z workshopu rozhodla odstranit a žížalám jsem na pěkné malé kousky nakrájela půlku slupky od kiwi. Aby se nepřejedly, to se ví. Můj odpadkový koš se ale mezitím stále vršil zbytky zeleniny. Musím dát žížalám čas, aby se pořádně rozmnožily. Také jsem jim chtěla dopřát klid, aby si u mě zvykly, což byl na mou duši jediný důvod (ne, že bych je chtěla vyhladovět), proč jsem je nechtěla rušit a víko otevírat.

Po dalším týdnu jsem se opět rozhodla nahlédnout do vermikompostéru. Čtyři žížaly se zoufale krčily nahoře u okraje kyblíku a všechen kompost dole pokrývala tlustá vrstva zelené plísně. Potvora! Asi jsem měla to kiwi zahrabat, proklínala jsem svůj odpor k tomu dotknout se kompostu a pravděpodobně mnoha žížal. Ale nedala jsem se, vrstvu plísně jsem opět odstranila a žížalám jsem nakrájela malý kousek ze slupky od banánu. Tentokrát jsem vše poctivě prohrabala. Koncem vařečky. A pomalu jsem začínala pociťovat, že účel tří plastových kyblíků v mé kuchyni se vůbec nevyvíjí dobře. Opět jsem si na internetu načetla potřebné informace, protože z teoretické části workshopu už jsem si nepamatovala ani ň. To, že si za informace zaplatíte, bohužel neznamená, že si je také budete pamatovat. Nakonec jsem zjistila, že plíseň opravdu hrozí, pokud máte moc vlhký kompost. Provedla jsem tedy odbornou zkoušku vlhkosti kompostu – čili promačkání mezi prsty a přišla jsem na to, že ho mám naopak moc suchý! Hlava mi z toho šla kolem, ale stále jsem se nevzdávala! Kompost jsem opět trochu prohrábla a v duchu si naivně namlouvala, že jsem konečně nastoupila na správnou cestu. Kompost tedy trochu proschl a žížaly už se konečně budou mít dobře.

TEORIE VS. PRAXE
Už je to třetí týden, co mám doma vermikompostér a odpadu mi zatím zpracoval asi tolik, co by se vešlo do šálku na expresso. Rozhodla jsem se žížaly potřetí nakrmit a se strachem před plísní a popravdě se zmenšujícím se odporem vůči žížalám jsem odkrývala víko kyblíku. Uf, žížaly už nebyly vyhnané na okraj a povrch kompostu kromě malého, téměř neviditelného bílého chmýří, nevykazoval známky plísně. Tedy trochu jsem mhouřila oči a kvůli obavám rozsvítila pouze slabé světlo. Ale stejně je to úspěch! Málem jsem si provolávala slávu… Jako na oslavu jsem na malé kousky nakrájela půlku ze slupky manga a hodila to žížalám. To si pochutnají, pomyslela jsem si. Kompost jsem opět prohrabala koncem vařečky, která už doufejme nikdy neposlouží svému původnímu účelu a slupky se ztratily pod povrchem. Něco ale nebylo v pořádku. Dnes se ty žížaly nějak pečlivě schovávají, ani jednu mizející potvůrku jsem nezahlédla, říkám si. Prohrabávám tedy dál. Ani po deseti minutách vytrvalého a usilovného hledání žížal v pětilitrovém kyblíku se mi je nepodařilo objevit. V hlavě mi tak začala naskakovat jedna velice nepříjemná myšlenka… Žížaly mi asi umřely… Že by hladem?

MOJE DOPORUČENÍ
Nyní vím mnohem víc o procesech rozkladu potravin, o životním prostředí žížal a o jejich potravinových preferencích (milují lógr z kávy). Takže vlastně o tom, jak funguje takový malý ekosystém. Pro založení a udržení zdravého vermikompostéru doporučuji více žížal! Jejich krmení by také mohlo bavit vaše děti. Když se to vezme kolem a kolem, je to moc milá věc s možným benefitem pro pěstování nejen vašich pokojových rostlinek.