Tyto cookies umožnují zobrazení, fungování webu a aplikací. Většinou jsou nastavené jako odezva na akce, které jste provedl(a), jako je požadavek služeb týkajících se bezpečnostních nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů atp. Webová stránka, nebo aplikace pro posouzení vaší žádosti o úvěr nemůže správně fungovat bez těchto cookies.
Boris Prýgl: V ten moment jsem věděl, že u nás už nikdo lepší není
Boris Prýgl patří mezi nejtalentovanější mladé pěvce v České republice. Od sezóny roku 2019 je sólistou Bavorské státní opery v Mnichově a letos jej čeká debut na prknech Vídeňské státní opery v roli Valentina ve hře Faust.
Vystupoval už i v českém Národním divadle a na svém kontě má několik vítězství v pěveckých soutěžích, včetně dvou mimořádných Cen Opery Národního divadla v Praze. V září 2017 postoupil do finále nejslavnější světové pěvecké soutěže „Belvedere a Operalia Plácida Dominga“ a v září 2019 získal Cenu ředitele Vídeňské státní opery Dominiqua Meyera. Borise jsme odchytli pro exkluzivní rozhovor do našeho časopisu.
Ahoj Borisi, děkujeme, že sis na nás udělal chvilku času. Ve tvé biografii jsem se dočetl, že jsi basbarytonista. Co si pod tím pojmem může člověk představit? A jak jsi se vůbec dostal k opernímu zpěvu? Kdy a kdo v tobě objevil tenhle talent?
No, basbaryton je mix mezi basem a barytonem, což je nejhlubší a střední mužský hlas, udávaný, jak rozsahem, tak repertoárem. Já jsem jako bas začínal, postupně jsem se přesunul do basbarytonu, teď se představuji jako baryton a mířím do tenoru, kterým jsem vždy chtěl být. Proto rád o sobě vtipně říkám, že jsem asi bastenor, protože to je vlastně svým způsobem pravda. I když nic takového prakticky v normálních regulích neexistuje. Můj rozsah je však tak veliký a prognózy některých pedagogů a lidí kolem mne na mou kariéru tenoristy takové, že na tom asi bude něco pravdy. S tím se pojí odpověď na další otázku. K opernímu zpěvu jsem se dostal přes moji maminku a babičku. Babička byla krajskou přebornicí ve zpěvu a doprovázela na různých soutěžích i moji sestru. I maminka měla ambice stát se operní pěvkyní. No, a když malý Borisek slyšel poprvé v životě v televizi zpívat Pavarottiho, ihned se zeptal maminky, co a kdo to je? A že to chce dělat, až bude velký! Nu, atak to všechno začalo J
Viděl jsem, že těsně se zpěváci těsně před vystoupením „rozcvičují“. Protahují se nějak hlasivky nebo plíce?
Plíce nijak neprotáhneš, ale dají se cvičit, stejně jako u potápěčů nebo sportovců. Pak na jevišti je důležitá práce s dechem a dovednost využít ho pro rezonanci, držet hlas na dechu dostatečně opřený a tak dále. Takže před výkonem se pouze rozezpíváváme, přeci jen hlasivky jsou sval a potřebují rozehřát a rozcvičit, jinak by mohlo dojít k jejich rychlému unavení, přetížení a poškození.
Jak dlouho probíhá příprava na jednu konkrétní roli, společně s nácvikem zpěvu?
Zpěv se učíme celý život, je to běh na dlouhou trať. Není to jako u doktorů, že dostuduješ a pak z toho těžíš celý život. U nás to nikdy nekončí, pořád se měníš, vyvíjíš, posouváš a pracuješ na sobě, tedy pokud chceš být na špičce. A také tvůj hlas, tělo, role se mění a rostou společně s tebou. Ale právě v tom je ta práce úžasná a tolik naplňující. Přímo nácvik role probíhá většinou tři měsíce, pokud je to nové představení. Pokud ne, stačí dva týdny. Ale samotný proces přípravy role trvá daleko déle, třeba i půl roku.
Jaké bylo nejtěžší představení, na které ses kdy připravoval a proč?
Nejtěžší byl můj životní debut. Jednalo se o první představení ve Slovenském národním divadle v Bratislavě jako Leporello v Donu Giovannim. Tato role mi skutečně trvala půl roku dennodenní přípravy. Myslím, že tak těžkou a obsáhlou roli, měl jako jevištní debut málokdo. Ale o to víc mě to posunulo a cením si toho, protože mám rád výzvy.
Máš za sebou i mnoho ocenění, včetně těch mezinárodních. Kterého si nejvíce vážíš?
Asi toho z Karlových Varů, kde jsem se stal absolutním vítězem a získal 9 speciálních vedlejších cen. V ten moment jsem věděl, že u nás už nikdo lepší není, což byl úžasný pocit. No a poté na Operalii Placida Dominga, což je nejprestižnější operní soutěž na světě, jsem také získal cenu, které si moc vážím.
Dočetl jsem se, že budeš vystupovat také ve Vídeňské státní opeře. Těšíš se, nebo máš spíš trému?
Trému jako takovou jsem nikdy neměl. Přeci jen člověk tu roli tak dlouho cvičí a připravuje se na ni, že by si asi netroufl jít před 2 000 lidí, kdyby ji neuměl, a hlavně by vás ani nenechali.
Býváš před vystoupením nervózní?
Nervózní ano. Jsem rád, že zde padly dvě rozdílné otázky, jelikož lidé si často zaměňují nervozitu s trémou. Přitom lehká vnitřní nervozita, dle mého názoru, člověku naopak pomáhá.
Máš nějaký sen, kde a s kým by sis chtěl zazpívat?
Ohledně toho „s kým“ se mi už okruh celkem zužuje, protože Skoro se všemi hvězdami, se kterými jsem chtěl zpívat, jsem buď už zpíval nebo se s nimi setkal, anebo už bohužel nežijí. Ale momentálně by to byl legendární italský basák Feruccio Furlanetto a také můj pan profesor. J No a určitě bych chtěl vystoupit v Metropolitní opeře v New Yorku.
Děkujeme za rozhovor.